For Kids
Připadám si jako vražedkyně PDF Tisk Email
Napsal uživatel redakce   
Pátek, 13 Červen 2014 00:00

02F13635_1S Petrem se seznámila, když oběma bylo devatenáct let. „Zatímco já měla za sebou už nějaký ten vztah, Petr rád říkal, že čekal jen na mě. Byla jsem jeho první. A bohužel i poslední,“ svěřila se nám jedna z našich čtenářek.

Vzali jsme se po třech letech a brzy přišel na svět malý Péťa. Byli jsme taková obyčejná mladá rodinka a já byla celkem spokojená. To, že se na mě Petr upnul a neudělal beze mě ani krok, mi tenkrát ještě celkem lichotilo. Když jsem poslouchala stesky kamarádek, jak jsou na všechno samy, mohla jsem se jenom povýšeně usmívat. Pro Petra neexistovalo nic jiného než rodina. Sotva přišel z práce, věnoval se malému a mně a nebylo mu zatěžko doprovodit mě do obchodu, k lékaři, ke kamarádce, kamkoliv. Pracoval do čtyř hodin a já si udělala takový časový rozvrh, abych si stihla dát kafe s kamarádkami a odpoledne měla pro něj. Všechno se změnilo, když jsem šla do práce.

02F06718_1Láska, nebo vězení?

Zatímco dříve alespoň dopoledne patřila mně, teď něco takového nepřipadalo v úvahu. Proto mi přišlo přirozené, že si alespoň jeden večer vyhradím pro povídání s kamarádkou, nebo návštěvu fitcentra. Petr nebyl proti – pokud ho vezmu s sebou. Na moje nechápavé kroucení hlavou, že přece není zvědavý na ženské klepy, se tvářil čím dál víc zarputile. On přece sám taky nikam nechodí, tak proč bych já měla? Začala jsem si připadat,  jako ve vězení. Přestalo mě těšit, že mě všude doprovází a čeká na mě každý den před kanceláří, až skončím. Můj vztah k němu se pomalu měnil. Nakonec jsme se hádali už skoro denně. Nejhorší bylo, když Petr propukl v pláč a vzlykal, že beze mě nemůže žít. Přestala jsem si ho úplně vážit. A když k nám do práce nastoupil nový kolega a přeskočila jiskra, začala jsem uvažovat o rozvodu.

Svou hrozbu splnil.

Když jsem to doma naznačila poprvé, Petr úplně zesinal. „To mi nemůžeš udělat, zabiju se, jestli s malým odejdete,…“ vyhrožoval. Snažila jsem s ním o tom mluvit, vysvětlovat, vydolovala jsem poslední zbytek trpělivosti. Nechtěla jsem mu ublížit, ale žít jsem s ním taky nemohla. Dokonce jsem byla ochotna zažádat o střídavou péči o dítě, aby o syna nepřišel. „Zabiju se,“ ozvalo se pokaždé, když jsem zavedla řeč na téma rozvod. Trvalo to rok, než jsem sebrala odvahu vztah ukončit. Uchlácholena tvrzením, že ten, kdo o smrti mluví, má málokdy odvahu ji realizovat, jsem jednoho dne vzala syna a odstěhovala se k rodičům. Petrovi jsem nechala na stole dopis na rozloučenou. Ten jeho se našel hned vedle mého. Oběsil se už první večer. Život jako by pro mě skončil. Jak se mohu podívat do očí Petrově rodině a jeho synovi? Všichni si o mně myslí, že jsem vražedkyně. Nebýt malého Péti, skončila bych se životem taky. Vím, že mě už nic hezkého nečeká.

Aktualizováno Čtvrtek, 05 Červen 2014 07:38