For Kids
Rozvod – boj na život na smrt PDF Tisk Email
Napsal uživatel redakce   
Úterý, 01 Červenec 2014 00:00

„Nikdy jsem si nemyslela, že to tak dopadne,“ tvrdí naše čtenářka Martina S.. „Doufala jsem, že pokud se rozvedeme, bude to rozchod dvou civilizovaných lidí a nikoliv zápas na život na smrt. Bohužel, stalo se.“

 

„Naše manželství neklapalo už nějakou dobu. Nakonec jsem si řekla, že nemá smysl lámat to přes koleno a že bude pro všechny strany jednodušší, když budeme žít každý sám. Možná, kdybych byla taktik a nechala to prvního vyslovit manžela, dopadlo by všechno jinak.

Odejdeš nahá!

Přes všechna tvrzení, jak by mě nikdy neošidil, zareagoval tak, že pokud odejdu, tak stejně nahá, jako jsem přišla. Znamenalo to nejen bez peněz a věcí, ale i bez dětí. Na to jsem rozhodně odmítla přistoupit. Vím, že majetek není všechno, ale nechtělo se mi začínat s dětmi od nuly. Boj kdo z koho, jsem nakonec stejně prohrála. Pochopila jsem, že ani auto, ani počítač nestojí za ten teror, který jsem prožívala.  Po čtrnácti dnech tahanic jsem se sbalila a nastěhovala se  k rodičům. Byla jsem na mizině, ale děti šly se mnou. S tím se ovšem manžel odmítal smířit. Čekal na ně před školou, lákal je do cukrárny nebo do parku, sliboval, jak by se s ním měly líp. Na rozdíl ode mě mohl nakupovat drahé dárky, kterými je uplácel. Tu přišla dcerka ze značkovou panenkou, kterou po mně před tím neúspěšně mámila, tu syn s novou počítačovou hrou. To ale nebylo to nejhorší. Téměř jsem zešílela ze všech těch hodin, kdy jsem netušila, kde moje děti jsou a kdy a jestli vůbec se mi vrátí. Bylo mu jedno, jakou hrůzu prožívám, když marně čekám, až přijdou ze školy. Před dětmi jsem se navíc musela tvářit jako nic, nemohla jsem je z ničeho vinit, proč by nešly s tátou, kterého mají rády. Nakonec, abych podobným situacím předešla, musela jsem se odstěhovat do jiného města.

Mám strach, že je unese

Jak jsem byla naivní, když jsem doufala, že se tím, snad něco vyřeší. Nestíhal už je sice vyzvedávat před školou, hbitě ale vymyslel jiný druh teroru. Začal tvrdit, že si jednou děti odveze a už je nikdy neuvidím. Páteční odpoledne se pro mě změnilo v noční můru. Nikdy jsem nevěděla, jestli to pro mě a pro děti není poslední společný den. Tvrdil, že všem hravě  dokáže, že nejsem schopná je zabezpečit. Moje pozice byla hodně těžká. On měl zařízený byt, veškeré naše úspory, práci, já byla v cizím městě v podnájmu a bez peněz. Zkoušel to přes sociální pracovnice, které posílal na pravidelné kontroly, očerňoval mě v práci, vedl dlouhé hovory s ředitelkou školy, kterou děti navštěvovaly. Bylo mi často do pláče, přesto jsem se nedala zlomit. Nebudu popisovat všechny peripetie, nakonec mě manžel donutil vzdát se veškerého majetku, který jsme si za dvanáct let pořídili, výměnou za děti. Dala bych mu cokoliv, jenom aby byl klid. Jenomže není.

Dětí je mi líto

Když zjistil, že těmito prostředky nevyhraje, šel na to jinak. Nastoupila třetí asi nejhorší vlna. Nebezpečná v tom, že ubližuje hlavně dětem. Když se dohodneme, že si pro ně přijede, klidně je nechá čekat s kufříčkem v předsíni a nedorazí. Nezáleží mu na tom, že potom propláčí večer. Však se příště na něco důležitého vymluví. Když jim to chci vynahradit a připravím program já, zrovna se přihrne s pytlem hraček a snadno děti přemluví, že s ním by měly hezčí víkend. Děti jsou z toho zmatené a on spokojený, jak mě potrestal za to, že jsem ho opustila. Pomalu se dostávám do role, kterou jsem vždycky odsuzovala. Odmítám mu děti dávat, tvrdím, že jsou nemocné, nebo s nimi rovnou odjíždím z města. Nikdy by mě nenapadlo, že se k tomu snížím, ale já i děti prostě po tom všem potřebujeme mít klid. Je mi z toho těžko, ale dohnal mě k tomu on!