Vynikající střelec Tisk
Napsal uživatel Lydie Junková   
Čtvrtek, 01 Květen 2008 23:00

Motto: Špatnost je nestálá, často se mění, ne k lepšímu, ale v jinou špatnost. Seneka

Muž ležel nehybně v trávě pod posedem, vedle sebe dalekohled. Všude bylo ticho, jen vítr lehce šuměl v korunách stromů. Nebe nad nimi bylo oslnivě modré, jen kdesi nad obzorem stoupal váhavě do výše zamžený šedavý oblak.

„Vůbec mi to nejde na rozum,“ vrtěl hlavou hajný. „Doktor Borák sem chodíval často. Tentokrát měl povolení k odstřelu korunového dvanácteráka.Takže tu byl teďkonc pečený vařený. Teda – hlavně každou sobotu.“ „V kolik hodin sem chodil?“ zeptal se poručík. „Obyčejně kolem pátý, někdy taky o něco dřív. A trčel tady až do tmy, když už by stejně nic netrefil. Občas jsem sem zašel s ním.“ „Nikdo jiný sem s ním nechodil?“ „Kdepak, on se s nikým moc nekamarádil, aspoň co já vím.“ Hajný se odmlčel. „Co teda nechápu, odkud ho někdo mohl trefit.“ „Co tím myslíte?“ „No odkaď musel střílet, že trefil Boráka rovnou do prsou! Asi to byl vynikající střelec!“ „Těch snad nepobíhá u vás v lese tolik!“ mínil poručík. „No – to bych zrovna neřek. Tohle byla dřív pytlácká vesnice – a potomci těch pytláků tu žijí dodnes.“ Situace nevyhlížela právě nadějně...

První vodítko poskytla balistická expertíza, která prokázala, že neznámý střelec musel stát ve smrčině, v téměř neproniknutelném houští. „To bych rád věděl, co by tomu říkal můj moravský dědeček,“ podotkl poručík Gall. „Ten uměl střílet jako málokdo,.učil mě to, ale neslavil velké úspěchy. Kdepak já s loveckou flintou.“ „Aspoň nemusíme mít strach jít s tebou do lesa, Viktore!“ podotkl kapitán Doubek. „Stejně bych se tam občas rád podíval. Vezmu kluky a pojedeme v neděli na výlet, jestli nebude mít Božena nějaký lepší nápad.. Ale teď k věci. Co vůbec víme o tom doktoru Borákovi?“ „Zatím máme pouze všeobecné údaje: vystudoval práva, třiačtyřicet let, ženatý, bezdětný. Poslední dva roky pracoval u jakési malé soukromé firmy. Předtím byl zaměstnán v nějakém výzkumném ústavu. Myslivecké zkoušky měl už skoro dvacet let. Nikdy nikoho nepostřelil, aby mu to snad někdo chtěl vrátit. Zatím nemáme nic, čeho bychom se mohli chytit.“ Ve dveřích se objevil podporučík Křížek. „Tak nesu dost zajímavou zprávu,“ řekl hned na prahu. „Řeknu vám, že jsem v tý firmě, kde Borák pracoval, měl docela štěstí. Narazil jsem na jednu řečnější paní, co se taky zajímá o bylinky,“ začal poněkud rozvláčně, jak to měl ve zvyku. „Takže jsme si hnedka padli do oka.“ Poručík Gall poposedl na řidli, neměl trpělivost na epické výklady. „A dověděl ses vůbec něco, kromě receptů na bylinkové čaje?“ „To víš, že ano, Viktore! Každý holt máme svý metody. Na mně ženský neletěj jako na tebe, takže-“ „Nechte toho pošťuchování,“ vpadl kapitán Doubek. „Tak co ses dověděl, Vlastíku?“ „Ta paní mi právě na základě sblížení duší,“ uculil se podporučík, „pověděla něco dost zajímavýho: že doktor Borák měl nějaký techtle mechtle s podsvětím, jak to nazvala.“ „A kdo dnes nemá?“ podotkl poručík. „To je pravda, ale Boráka jednou údajně sháněl nějaký dost divný chlápek. Těch je samo sebou jako máku v makovici. Ale tenhle měl šrám přes celou tvář, zrzavý vlasy a napadal na levou nohu.“ „Vykuk!“ vpadl kapitán, „tak toho bychom měli brzo najít! Ovšem pokud zrovna nesedí.“ „Zrovna před třemi týdny ho pustili,“ řekl neocenitelný podporučík Křížek. „Tak za tu dobu snad ještě nestačil nic spáchat. Stejně nechápu, jak přišel k té přezdívce, když dvě třetiny života strávil jako hlupák v lochu.“ Tak hloupý však nebyl, aby jim vletěl do rány, přes veškeré úsilí po něm marně pátrali. Získali však jiné informace od jeho bývalého nadřízeného z výzkumného ústavu, docenta Raka. Ten jim sdělil, že Borák se před lety podílel na průzkumu osob propuštěných z vězení. A že se po čase ukázalo, že překročil meze svých povinností. „Měl s těmi propuštěnými udělat rozhovor nebo jim dát k vyplnění dotazník, ale on se o některé zajímal zvlášť podrobně. Nejen, že jim sháněl bydlení a práci, což jsou pro ně zvlášť obtížné problémy, ale že to nedělal nezištně.“ „Chtěl od nich nějaké úsluhy?“ zeptal se kapitán Doubek. „Nepochybně,“ řekl docent Rak. „Jenomže jsem se nedověděl, jaké. Vím jenom, že jeden z těch propuštěných, o které měl takovou péči, se brzy nato ocitl znovu před soudem, a sice pro vydírání. Moc mu toho neprokázali, také do toho doktora Boráka nenamočil, avšak v nás zůstalo jisté podezření. Už jsme mu zkrátka nemohli důvěřovat.“ „Propustili jste ho?“ „On to nesl nelibě, tak raději odešel sám.“ „Bůhví, jestli to docent Rak vylíčil přesně. Nezdálo se mi, že by ho Borákova smrt nějak dojala,“ řekl kapitán. „Mohla v tom působit řevnivost,“ mínil poručík Gall. „Ale přece jen máme jakési vodítko. Leč namísto psychologického portrétu pachatele se mi rýsuje spíš portrét oběti. Mohl bych se pokusit ho doplnit, nemáš-li ovšem námitky, Josefe“ „Ty stejně provedeš svou, tak nač ty ciráty,“ zasmál se kapitán. „Aspoň si trochu odpočinu.“ Poklepal na desky, které ležely na stole. „A nikdo mě nebude rušit, až se pustím do těch hlášení.“

Hájenka stála na kopci, za ní se ve větru mírně kývaly tmavé koruny vysokých borovic. Nad komínem se idylicky třepotal proužek dýmu. „Vlastně jsem teďka měl být na honu,“ řekl hajný, „ale mě nějak přešla chuť po tom, co se tu stalo.“ Pohlédl tázavě na poručíka. „Už jste něco – já vím, ono to není jenom tak. Já si pořád lámu hlavu,kdo mohl na Boráka vystřelit. Víte jistě už z expertízy, že ten střelec nebyl žádný břídil. Trefit se z toho roští – a vidět taky už moc nebylo.“ „Přišel jste na někoho? Hajný zachmuřil. „To máte těžký, někoho osočit! „Jde přece o vraždu. A vynikající střelce tu máte – zmínil jste se o potomcích pytláků!“ „Ale takoví lidi střílejí na zvěř, ne na člověka! A máte vůbec nábojnici?“ „Žádnou jsme nenašli.“ „Tak vidíte! Uklidil po sobě – určitě měl rozmyšlený, co dělá! Přece po sobě nenechá takovou vizitku!“ „Tím spíš byste mi měl povědět, co vás napadlo – či spíše kdo?“ Hajný zavrtěl hlavou. „Řeknu vám něco jinýho: asi před rokem se tu mohlo stát neštěstí. Někdo vystřelil ještě po odtroubení honu – a mohl trefit zrovna doktora Boráka . Jenže ten se v tu chvíli zrovna sehnul –a broky vletěl do stromu přesně ve výšce jeho hlavy.“ „Kdo byl ten střelec?“ „To už se nedá zjistit – tenkrát si toho nikdo nevšímal – takové věci se při lovu stávají.“ „Mohl to udělat úmyslně?“ „Myslíte, že už tenkrát někdo střílel na Boráka? Tak to nevím. Ale i kdyby se na něco přišlo, možná by se to ututlalo – jak to dneska chodí. Stačí prachy nebo známosti!“ „Mohlo jít o nějaké nevyřízené účty?“ „To bych ani neřek. Víte, on byl doktor docela dobrý chlap. A byla s ním legrace. Byl docela oblíbený.“ Kapitán Doubek měl však zcela odlišné informace. „Jeho manželka nejdřív odmítala jakoukoli výpověď. Teprve když jsem na ni naléhal, vyjádřila se doslova, že ho neměla nikdy potkat. Škoda, žes u toho nebyl, Viktore! Tvoje záliba v psychologii by slavila hody.Ona se snažila zachovat klid, ale přímo se zalykala nenávistí.“ „A to ještě teďˇ, po jeho smrti? A co proti němu vlastně měla?“ „Nic konkrétního neřekla. A potom dostala těžký hysterický záchvat,takže jsem musel zavolat sanitku. Teď je na psychiatrii a odmítá vůbec komunikovat. Ošetřující lékař mě informoval, že to může trvat týdny, nebo ještě déle.“ „Takže jaký vlastně byl?“ uvažoval poručík Gall. „Byl to zvenčí docela pohledný mužský exemplář-“ „Cože?“ „Bylo by potřeba zjistit jeho zvyky, názory, chování k lidem, zejména před smrtí…“ „Safra, jde ti o pachatele, nebo o oběť?“ „Toť právě ta otázka! Vyšleme Křížka, aby protřepal sousedy, známé, příbuzné, zhrzené milenky a tak dál.“ „Ty si zatím vezmeš dovolenou?“ „To bych docela rád!“ zasmál se Viktor Gall. „Vidíš tuhle pohlednici? Zrovna na téhle pláži jsem mohl lenošit. A nepřišel j jsem jen o tu pláž…Ale já, Josefe, jsem takový trouba, že se ke Křížkovi přidám.“ „V životě jsem se nesetkal s tak rozporuplnou postavou.!“ prohlásil poručík o pár dní pozěji, „Jedni ho vynášejí do nebe, jiní mu nemůžou přijít na jméno!“ „Já mám pro tebe překvapení,“ opáčil kapitán Doubek. „Objevili jsme Vykuka! Jenže jsme se od něj nic nedověděli: byl opilý namol. Takřka v delíriu.“ Jenomže vzápětí se ukázalo, že nešlo o alkohol, ale o drogy. „Je těžce zfetovaný,“ sdělil jim lékař. „Nemůžu zaručit, že se z toho vůbec dostane.“ „To je divné, on přece, pokud vím, drogy nikdy nebral,“ mínil kapitán. „Nechtěl se ho nakonec někdo zbavit? Ale proč?“ „Konečně se nám klube i portrét pachatele!“prohlásil Viktor Gall.„Jedná promyšleně, důsledně, je inteligentní a nezná skrupule Určitě je nebezpečný!“ „Bůhví, zda má na svědomí Vykuka! Boráková má ale možná štěstí, že je na klinice. Kdoví, zda jí také něco nehrozí.“ “Ale co když jde o další lidi? Abychom zase nepřišli s křížkem po funuse,“ řekl poručík.

Do poněkud zadrhávající vyšetřovací mašinérie se naštěstí – nebo omylem? – připletla laskavá náhoda, ta nevypočitatelná dáma. Silniční hlídka zadržela motocyklistu, který měl v krvi povážlivé promile alkoholu. „Radši mě zavřete! On mě určitě hledá!“ blábolil. Nakonec ho pro jistotu nabídli kriminálce. „Kdo vás vlastně hledá?“ zeptal se ho kapitán Doubek.Po jisté chvíli obtížného pokusu o konverzaci se dověděl, že jde o jakéhosi chlapa s puškou. Mladík že kdesi u rybníka vyslechl podivný rozhovor dvou mužů. Jeden z nich křičel, aby ho ten druhý nechal na pokoji. „Ten druhej mu totiž vyhrožoval, že to na něj práskne. Potom nasedli do auta, tak jsem sebral motorku a rozjel se za nima. Byl jsem halt zvědavej.“ „A kam jeli?“ „Ke chlumeckýmu lesu. Tam byl nějakej hon či co.Koukal jsem a ten jeden mě najednou zmerčil a hned ke mně. Vlítnul jsem na motorku, ale on si asi všimnul čísla a asi za tejden na mě čekal před barákem. Chytil mě za rukáv a syčel, jestli ceknu, že mi to přijde draho.“ Mladík se div nesvezl ze židle. „A co dál?“ chtěl vědět kapitán. „No já jsem se mu vyškubnul, ale od tý chvíle mi byl pořád v tom - v patách.“ „Jak ten váš pronásledovatel vypadá?“ „No jak – je velkej s statnej. Tmavý vlasy. Široký ramena. Takovej fešák.“ „A ten druhý?“ „Takovej hubeňour.s brejlema. Vohnutý záda.Jo a měl takovej hlas - nějak zadrhával. Jako že skoro koktal.“ „Pamatuju se na něj,“ řekl hajný, „takový dobrák, spíš zakřiknutý. Až jsem se divil, že chodí střílet. Taky toho nikdy moc netrefil. Snad ani nechtěl. A pak sem přestal jezdit. Nejmíň dva roky co přijel naposled.“ „Víte, jak se jmenuje?“ „Počkejte – něco jako Vaněk. Pracoval někde ve spořitelně.“ Po dvou dnech seděl proti poručíkovi za stolem.

Kapitán Doubek stál u okna. Nebylo těžké usoudit, že tenhle tichý, nevýbojný muž nemá s útokem na Vykuka nic společného. „Vy jste se znal s doktorem Borákem?“ zeptal se Viktor Gall. „Někdo ho totiž zastřelil. Je to jen otázka času, kdy najdeme pachatele.“ Muž za stolem se náhle napřímil, jako by v něm zapůsobilo jakési skryté vnitřní péro. „Nemusíte ho hledat. Protože – “ první písmeno tohoto slova mu působilo potíže – „to já jsem ho zastřelil. On mi už dlouho vyhrožoval, že mé dcerce vyzradí, kdo byla její matka.“ „Co tím máte na mysli?“ „Její matka byla -“ muž poprvé pohlédl na poručíka jasně modrýma očima, „no prostě se živila jistým způsobem. Odjela za hranice a tam zemřela na nemoc z p-povolání. Nechala mi tu dítě, holčičku. Tvrdila, že je moje. Věřil jsem tomu. Chtěl jsem tomu věřit. Vychoval jsem ji, jak jsem uměl. Ale – když jí bylo asi dvanáct, začala stonat. A v nemocnici mi řekli, že je těžce nemocná... A také odsouzená k smrti.“ „A doktor Borák?“ „Nějak se to dověděl a začal mě tím vydírat. Musel jsem dělat všecko, co chtěl, dostal ze mne všecky moje úspory. Mám kvůli němu hypotéku na domku po rodičích. Všecko jsem snášel, aby mé dcerce nic nevyzradil. Ale jemu nic nestačilo. Musel jsem jeho ženě napsat různé dopisy. Nebo jí telefonovat. Ale nakonec chtěl, abych ji v jejím bytě – zkrátka měl jsem na ní spáchat násilí… Chtěl ji mučit, dostat ji navždycky do blázince… Ale to už jsem nemohl. A tak mi nic jiného nezbývalo. Mířil jsem – jako na nějakého korunového dvanácteráka.“- Poručík Gall chvíli mlčel. Vždyť tady proti němu v roli pachatele seděla skutečná oběť zlovůle, člověk nemilosrdně vehnaný do situace, se kterou si nedokázal poradit. „Víš, co bych s tím spisem nejraději provedl?“ zeptal se kapitána, když Vaňka odvedli. „Radši mi to ani neříkej!“ odtušil zachmuřeně Doubek. „Je to hlavně věc soudu“ řekl Viktor Gall. „Něco jim trvá roky, zejména, když jsou v tom velké prachy. Ale jeden ubohý lidský život…Jen aby jim tahle záležitost nešla až příliš rychle. Mohli by aspoň vydržet, než ta nešťastná holka umře.“

Aktualizováno Pátek, 02 Květen 2008 05:15